Severním ostrovem přes sopky, jeskyně, povodně a bahínko

Vážení věrní čtenáři mého blogu!

Tak už se mé cestování blíží ke konci a je tady asi poslední příspěvek. No těch 7 měsíců teda uteklo jako voda, co? Za chvíli už poletím domů, do zimní Evropy! Ale ještě se s vámi samozřejmě podělím o mé putování po Novém Zélandu.

Tak jestli sem si myslela, že mi s půlkou Kinedrylu nebude na velkém trajektu, kterým jsme se i s autem plavili přes Cookův průplav na Severní ostrov, blbě, tak to byla chyba! Sice se nejdřív plulo nádhernými fjordy a mezi ostrovy, ale ta hodinka na otevřeném moři mi stačila :D Celá zelená jsem se tedy vylodila ve Wellingtonu, hlavním (i když ne největším) městě Nového Zélandu. Před námi byl pak víkend plný pochodování po městě, botanických zahrad, jízdy lanovkou a hlavně návštěvy obrovského muzea Te Papa, kde se daly strávit hodiny prohlídkami expozic o moři, Maorech, přírodě a všem možném. V neděli už nám ale začalo klasicky pršet a tak jsme se ještě vydali na obhlídku do studií, kde se tvořil Pán prstenů a milion dalších slavných filmů. Dovnitř nás sice kvůli utajení nechtěli pustit, ale i tak video ze zákulisí a malé muzeum stálo za to. Hlavně když jsme viděli, kolik práce to všechno dá – na Pánovi prstenů prý pracovali 7 roků!!!!




V dešti jsme se pak dopravili do národního parku Tongariro, kde jsme měli na pondělí naplánovanou velkou tůrku přes sopky. No ale to bychom nebyli my, kdyby se nám něco, co jsme měli předem naplánováno, podařilo :D Bohužel kvůli silnému dešti byla trasa v pondělí zavřená a když jsme se teda pokusili přehodit na pondělí další naplánovanou výpravu do jeskyň, tak jsme se dozvěděli, že se kvůli záplavám taky nekoná. No hold pech. Takže nezbývalo než zůstat u sopek o den dýl, prozkoumat okolí a na tůrku se vypravit o den pozděj. A tentokrát platilo, že kdo si počká, ten se dočká, protože v úterý bylo naopak nádherně, takže během našeho 6-ti hodinového drápání k volkánům jsme se celou dobu mohli kochat nádhernými výhledy na okolí, sopky, hory a tyrkysová jezera! A abyste věděli, tak jsme vyrazili už v 5:45 ráno, abychom na trase byli mezi prvními a v 12:30 už jsme byli hotoví! Takže si tady jako šunky vůbec neválíme!! :) (I když je fakt, že jsme lehce frčeli, abychom stihli zavést ještě Simona na autobus do Aucklandu, jelikož se s námi už musel rozloučit a zbytek výletu jsme absolvovaly s Katrin samy.)



Abychom zregenerovali zmožená těla, tak jsme další den strávily v oblasti kolem města Rotorua, které je proslavené svými geotermálními parky a lázněmi. Nejdříve jsme se vydaly obdivovat stříkající gejzíry, bublající potůčky, sopečné krátery a vařící bahenní jezírka. A pak jsme se dokonce v sopečném bahně a siřičné lázni pořádně vykoupaly! Ani nevíte, jak zdravé to je. A jak smradlavé! (Plavky mi smrdí jak zkažené vejce ještě teď – a to takhle smrděl i celý náš výlet kolem sopek v pondělí :D.)



A protože jsme byly skvěle odpočaté, tak jsme hned další den podnikly odloženou výpravu do černých jeskyní! A žádné nůďo s průvodcem. Vybavené nafukovacími koly jsme proraftovaly celé podzemí, přeskakovaly temné podzemní vodopády a kochaly se svítícími červy nad hlavou! Fakt super dobrodrůžo!



Poslední sluneční den jsme pak strávili na pláži na severu, kde nám pak opět začalo pršet a pršelo tak vehementně, že nás to Coromandelském poloostrově v sobotu zatopilo a odřízlo od světa. Několik hodin jsme teda čekaly, co bude a když se v infocentru rozkřiklo, že možná jedna silnice je volná, vyrazily jsme směr Auckland. Sice nás čekalo pár objížděk a občasné menší povodně na silnici, ale naštěstí jsme se sem v pohodě dostaly. No a teď už je neděle, jakž takž jsem stihla obejít nějaké památky a obchody. Ve zkratce, Auckland je veliký, je tady festival pouličního umění, přístav a vysoká věž!

No a zítra ráno už nasedám na letadlo směr Soul, kde mě ještě čeká jedna noc, než se v úterý 17:20 evropského času vypakuju na vídeňském letišti a umrznu, bo prý máte doma mínus 9 stupňů!!! Snad mě naši přivítacím objetím zahřejou :D
Tak to by tak bylo všechno přátelé, děkuji všem, kdo sledovali poctivě můj blog a psali mi, aby mi nebylo smutno! Bylo to bezva, hrozně jsem si to užila, všem doporučuji jet na výměnný pobyt, kdo studuje, a kdo nestuduje aspoň do Austrálie a na Zéland. Jsou to nádherné země a hrozně se mi tady líbilo! Snad se sem ještě někdy podívám :D

Tak velké ahoj a možná při mých nějakých jiných cestách (jakože teda nevím ještě jakých, ale doma sedět nebudu, to bych se nebála) naviděnou!

Velkou pusu posílá Marťa

P.S: Těším se vás všechny dom! Joo, a fotky se pokusím nahrát jestli to půjde snad v nejbližších dnech…Tak ještě kontrolujte rajče, jelikož Zéland byl nádherný!

Nový Zéland – Jižním ostrovem….

Zdravím všechny věrné čtenáře do ČR!

Jestli jste se dočetli až sem, tak to je super, protože už se mi mé cestování bohužel krátí a tohle bude jeden z posledních příspěvků…ale netruchlete, vyprávění naživo bude taky stát za to :D

Dneska je čtvrtek, sedím v hostelu v Nelsonu na severu Jižního ostrova Nového Zélandu a zítra nasedám na trajekt, který nás převeze na Severní ostrov. Takže už jsem toho za ten týden, co jsem tady, stihla docela dost. No jako vždy. Pokud toho člověk chce stihnout hodně vidět, tak se musí frčet, přestože tady by se dalo strávit v každém národním parku aspoň čtrnáct dní.



Abyste byli v obraze, tak teď opět cestuji s němcem Simonem, němku jsem ale vyměnila a teď s námi frčí Katrin. Autíčko máme malinké, každý den musíme ujet pořádný kus cesty plný zatáček přes hory a údolí, takže je to docela makačka. Náš roadtrip jsme začali v Christchurchi, hezkém městečku, které je bohužel krapet poničené zemětřesením, které tady bylo v září a jehož záchvěvy se ozývají doteď (ale mě se zatím daří všem živlům unikat a jak jsem pláchla z Brisbane a Queenslandu než se to tam zatopilo, tak teď se mi zatím zemětřesení taky vyhýbají). Cesta nás pak už vedla do vnitrozemí, kde jsme nejdřív navštívili nejvyšší horu Nového Zélandu Mt Cook, která je obklopena nádhernými ledovcovými jezery, ve kterých je voda mléčně tyrkysová a vypadají jako z pohádky.



Po cestě na jih jsme se zastavili v malebném Queenstownu, které je přezdíváno adrenalinovým městem, protože odtud můžete skočit z letadla, z mostu, do kaňonu, raftovat, atd (my jsme ale zatím žádné vzrůšo podniknout nestihli…podotýkám zatím ;) Odtud jsme přes zelené kopce plné ovcí a jelenů (je to dost překvapivé, ale asi tady normálně mají hodně jeleních farem!) přijeli k jezeru Te Anau, kde se zrovna konaly koňské dostihy. Ale ne jen tak jaké. Hlínou zasypali hlavní silnici uprostřed vesnice a koně se normálně proháněli tam. Docela vzrůšo, to nás ještě v Čechách snad nenapadlo. Od Te Anau už to bylo jen dvě hodinky k fjodru Milford Sound, který jsme v mlze a dešti projeli lodí a viděli tuleně a mraky vodopádů. Kvůli nabytému plánu se nám bohužel nepodařilo projít Milford Track (ale pokud by byl čas,tak bychom do toho určitě šli :D), což je jeden z Great Walks – 3-5 denních tůrek, které jsou různě po NZ, zamluvit se musí asi půlroku předem a stojí kolem 180 dolarů (a to je v ceně přespání na tři noci v chatrči – a člověk by řekl, že chození po horách vyjde levně, že).



Z fjordů už se nám dál na jih nechtělo a tak jsme přes labyrint u jezera Wanaka (kde jsem se tak ztratila, že jsem málem dehydratovaná nenašla cestu ven) dostali na západní pobřeží, kde jsme měli v plánu velký průzkum místních ledovců Fox a Franz Josef. Bohužel v den našeho slavného výletu tak pršelo, že všechny tůrky zrušili a nám nezbylo než se k ledovci vydrápat jen na obhlídku. Ale i tak je to masa ledu teda! Když jsme druhý den vysušili všechny promočené svršky a obuv, tak jsme se vydali k palačinkovým skalám (které prý vypadají jako kupa palačinek na sobě, ale to nemůžu potvrdit, jelikož jsem asi kupu palačinek nikdy neviděla – u nás doma se vždycky snědly dřív než se stihla kupa nasmažit). A odtud už vzhůru na jih do Nelsonu, kde jsme dnes zmákli nádhernou celodenní tůrku po plážích národního parku Abela Tasmana, kde nám počasí opět přálo a my se mohli dosyta pokochat krásou zélandského pobřeží!



A to je zatím vše. Zítra teda nasedáme na trajekt na Severní ostrov, kde nás čekají další zelená a snad slunečná dobrodružství. A zatím paráda, až na jeden deštivý bezledovcový den je tady krásně, krajina nádherna, všechno modré nebo zelené (taky trochu hnědé). No uplná Středozem :D Už jen hobiti nám tady chybí!
Ze Severního ostrova se snad ještě ozvu, než mi odletí letadlo příští pondělí zpátky do Evropy…teda fakt tomu ani nemůžu věřit, že za chvilku budu doma po všem tom cestování a válení se! Ale už se moc na všechny těším (doufám, že vy na mě taky jako!).

Velkou zélandskou pusu posílá

Marťa

Tasmánie – zelený klenot Austrálie

Ahoj všichni!

Takže teď sedím na letišti v Hobartu (hlavním městě Tasmánie), zpozdili mi let, tak mám aspoň čas dopsat blog, jelikož fotky se mi na rajče podařilo nahrát už včera. Týden v Tasmánii utekl jako voda a s ním i můj pobyt v Austrálii, jelikož už zítra budu mít v pasu nové razítko z Nového Zélandu. Nemůžu uvěřit, že už mi zbývají jen tři týdny a po víc jak půl roce budu doma! Ale teda přestože je to tady velké vzrůšo a to cestování mě neuvěřitelně baví, tak už se těším i domů, jelikož všude dobře, doma nejlíp, nééé? :D

No ale ta Tasmánie teda. Po propocených tričkách v Austrálii jsem si konečně uvědomila, že všude takové vedro není. V Tasmánii je totiž i v létě celkem svěže (asi jak u nás v září), tak jsem po dlouhé době vytáhla bundu a mikinu. Ale abych si nestěžovala, počasí nám celkem přálo, sluníčko skoro pořád svítilo a pršelo jen krapet, tak se to dalo přežít!

Cestovat jsem se tentokrát vypravila se Susannou a Simonem a v australském fáru jsme profrčeli celou Tasmánii kolem dokola. První den jsme se v Hobartu dosyta nabažili na Taste festivalu, kde se dalo okusit všechno z tasmánské kuchyně a já si pochutnala na grilovaném divokém wallabim (malý klokánek) a skvělém tasmánském moštu. Pak jsme ještě zašli na pivko s tasmaňanem Samem, u kterého jsme přespali poslední noc, a který nám doporučil, kam vyrazit. A pak už to jelo. Jeden národní park za druhým! A že jich teda v Tasmánii je požehnaně!



Nejdřív jsme si zajeli na horu Wellington s výhledem na Hobart a pak zamířili na jihovýchod, shlédli staré vězení v Port Arthuru a skalní formace a tryskající vody v Tasmanském Národním parku. Po cestě dál jsme se stavili nasbírat si jahody na místní farmě (a věřte, že byly tak sladké, že jich víc skončilo v mé puse, než v kyblíku) a dostali se až ke slavnému Wineglass zálivu s průzračně modrou vodou a bílými plážemi. Podobná krása nás čekala v Bay of Fires, kde se plno lidí ve vodě i koupalo (ale teda já zas takový otužilec být nemusím, přece jenom zima docela byla!).

No a abych to nezdržovala, tak další putování bylo zaměřeno na ostatní národní parky a hodně bushwalkování (tak se tady totiž říká tůrkám, přestože třeba žádným keřem vůbec nejdete jako!). Největším zážitkem pak byla celodenní tůra na patnáctistovku Mt Cradle, na který jsme se drápali hodinu a půl přes obrovské šutry v dešti a větru. Výhled z vrcholu, adrenalin při lezení a zmožené svaly tři dny poté ale stáli zato! Další dny jsme ale byli tak grogy, že už jsme raději vyráželi jen k jezerům, vodopádům, ochutnávat sýr nebo jablka nebo hrát bowling a šetřili se na další velké horské tůrky na Novém Zélandě :)



A kdo si vzpomněl, že v Tasmánii žije slavný tasmánský čertík, tak slavnostně oznamuji, že jsme jednoho divokého viděli! Fotku sice nemáme, jelikož nám utíkal přes silnici, ale i tak to byl zážitek. A taky jsme viděli plno wallabíků, wombata a echidnu! A kdo neví, co to je, ať si to vygooglí, ale já (úspěšná absolventka kurzu o australské přírodě) vám oznamuji, že jsou to ohromná a vzácná australská zvířata, která se jen tak nevidí! Takže taky dobrý zážitek!

No tak to by byl asi tak v kostce náš roadtrip po Tasmánii. Už to bylo celkem páté auto, kterým tady frčím, tak bych se už asi mohla nazvat zkušenou roadtriperkou, ne? :D V úterý přelétám na Nový Zéland, kam už se taky nemůžu dočkat a na který mě Tasmánie hezky navnadila (ona tam totiž taky asi bude pěkná kosa a plno zeleně). Nezapomeňte si ještě přečíst předchozí příspěvek z Melbourne, který se mi podařilo dopsat až teď, a dejte vědět, jak se daří v zmrzlé domovině!

Začátkem února na viděnou!

Marťa

Nový rok v Melbourne

Ahoj, všichni za velkou louží!

Omlouvám se, že jsem se neozvala dřív, abych všem popřála šťastný nový rok! Doufám, že oslavy Silvestrů proběhly všechny úspěšně a pořádně jste zapili ten nový rok 2011!

Co se mých cest týče, tak jsem se konečně po dlouhé noci v autobuse dostala do hlavního města Victorie – Melbourne. Abych pravdu řekla, tak o Melbourne jsem toho už hodně slyšela, hodně lidí ho velice chválilo a nazývalo jej „nejevropštějším“ z australských měst. To mě, která žije v Evropě celý život, teda osobně příliš neuchvacovalo, ale musím uznat, že Melbourne je opravdu bezva město a má skvělou atmosféru. Jelikož jsem na tohle velkoměsto měla i se Silvestrem pouhé tři dny, tak hned po příjezdu jsem vyrazila na obhlídku centra, naskočila do turistického autobusu zdarma (což mi přišlo úplně k neuvěření) a objela úplně všechny význačné památky a atrakce. Bohužel jsem neměla čas z busu ani jednou vyskočit, takže jsem pak musela stejně na plno míst znovu pěšky, abych vše vyfotila a nasála atmosféru.

Po náročném turistování, jsem se konečně setkala odpoledne s němkou Susannou (s tou, s kterou jsem měla cestovat skoro celý výlet, ale měla autonehodu), vyrazili jsme do přístavu na kafčo a večer i s klukama (Simonem a Honzou, který se dovalil z Adelaide pár hodin po mě) na pivo. Opojeni několika drinky jsme se pak večer vydali do kasina Crown, které je největší na jižní polokouli! Já, která v kasinu snad nikdy nebyla, jsem jen valila oči nad třemi patry rulet, automatů, blackjacků, pokru a všeho možného. A hlavně nad tím, kolik jsou lidi ochotni utratit za takové pitominy. Já totiž teda gamblerka rozhodně nejsem a tohle teda bylo něco pro mě! Po té, co kluci protočili nějaké žetony na ruletě, jsme se vydali do hostelu pořádně prospat na Silvestra.

Takže 31. ráno jsme omrkli blízké okolí a v neuvěřitelném vedru vyrazili nakupovat na trh a do obchodů na Silvestrovskou večeři. Než jsme se vygulili, tak už bylo po šesté, to znamená tramvaje zadarmo (to ale ne každý den, jen na Silvestra, abyste se zas moc nedivili), a tak jsme se ještě s dalšíma holkama z hostelu vydali do pobřežní čtvrtě St Kilda, kde jsme s ostatníma uspořádali Silvestrovskou žračku na střeše a pořádně si dali do nosu. Jak už se schylovali k noci, tak jsme se přecpanou tramvají dostali do města a zakotvili na největším náměstí Federace, kde už byly davy lidí a živý koncert. Do půlnoci jsme trsali a popíjeli a pak se kochali jako jedni z prvních na zeměkouli novoročními ohňostroji. Přestože jsme v davu občas ztratili některé členy naší výpravy, podařilo se nám asi po hodině se přesunout do města, kde jsme po dlouhém hledání zakotvili na tanečním parketu jednoho irského baru. Domů jsme se dostali už někdy kolem páté, bo se všude zavíralo, ale stejně už jsme byli docela zmožení!

A abychom nelenili na Nový rok (protože „jak na Nový rok, tak po celý rok“), tak jsme den zasvětili výletování po parcích, stadionech (těch, kde se bude za chvíli hrát Australian Open, na který jde Honza se svými kamarády, kteří za dva týdny přiletí) a mrakodrapech. Takže přestože jsem musela obrovské Melbourne vzít hopem, tak jsem toho stihla docela dost.

Druhého ledna už jsem ale stála na letišti se svým báglem a chytala letadlo do zelené Tasmánie! Ale o tom v dalším příspěvku, ať to mám pěkně systematicky!

Tak ještě jednou: opožděný šťastný nový rok 2011 přeje Marťa od protinožců!!

Outbekáči slaví Vánoce

Zdravím všechny domů!

Doufám, že jste si všichni užili bezvadné Vánoce! Překvapivě já taky! Sice daleko od domova, bez rodiny a kámošů, ale za to takové, na které asi nikdy nezapomenu :D Ale postupně teda:

Jak jsem psala minule, tak přestože to s naším velkým výletem vypadalo bledě, tak nakonec vše předčilo naše očekávání. Oproti plánům jsme nakonec vyrazili jen já s Honzou (což mělo nepochybnou výhodu, že jsme mohli kecat česky – a že se toho člověk za těch 5500 km v autě navykládá) a taky jsme sehnali bájo káru, pravé auto s pohonem na čtyři kola (což jsme ovšem nevyužívali, abychom ušetřili na benzínu :D. Ale stylově to vypadalo! Nebyly jsme žádné máčky!



Náš roadtrip jsme započali v Cairns, po pobřeží se vrátili do Townsville a potom už se vzdalovali od oceánu směrem na západ až do úplného středu Austrálie zvaného Red Centre. První den jsme dali 900km a druhý 1200, takže jsme se moc nezastavovali teda :D Ono toho po cestě taky tolik k vidění nebylo, až na hornické město Mount Isa, pár vesniček, benzínek a tisíce kilometrů savany. Oproti Evropě opravdu rozdíl. Když po 100 km jedete pořád úplně rovně tak, že ani nemusíte držet volant a potkáte jedno auto, tak každá rádoby zatáčka představuje velké vzrůšo! Benzínky často nejsou a jsou pěkně drahé, takže občas jsme už málem jeli na rezervu, klokani prý rádi skáčou večer pod kola, tak jsme za šera měli pěkně nahnáno a frčeli jako s hnojem. Ale nakonec jsme do slavné Alice Springs v pořádku dorazili a ještě po cestě shlédli slavné Ďáblovy kuličky (kdo nechápe, ať mrkne na rajče).



Přes Alice, kde žije snad víc Aboridžinců než Australanů, a národní parky kolem, jsme zamířili k slavnému Uluru (což je ten velký slavný červený šutr), takže nám to pěkně vyšlo na Štědrý den. Ještě jsme obhlédli majestátní seskupení Katja Tuta a večer se vypravili oslavit Štědrý večer při západu slunce u Uluru. Slavnostní večeře v podobě tuňáka (kapr nebyl k sehnání!!!) a ananasu v čokoládě, provizorní stromeček, který nám všichni záviděli, koledy a dárečky nám pomohli vytvořit pravou vánoční atmosféru. Takže přestože se nám stýskalo po domově, tak jsme si udělali hezký nevšední vánoční večer, na který určitě dlouho nezapomenu. Druhý den ráno jsme si přivstali zavčasu a utíkali na východ slunce, abychom mohli obdivovat další odstíny majestátní hory. Vyšplhat nahoru nám bohužel nakonec nedovolili, tak jsme si aspoň udělali 10km tůrku kolem, což taky stálo za to! Odpoledne jsme ještě stihli Královský Kaňon, který nás hrozně překvapil a uchvátil svou velikostí (Grand Canyon hadr). :D



Po cestě do Jižní Austrálie jsme ještě navštívili hornické město Coober Pedy, kde se těží opál, žije se v podzemí a krajina tam vypadá jako na měsíci. Jako praví drsňáci jsme si tam dokonce pochutnali na pizze s klokanem a emu salámem! Za chvíli jsme už pak byli zpátky u oceánu, v Port Augustě, kde to pořádně fučelo a tak jsme ještě vyrazili do místních národních parků. Nakonec jsme zakotvili v horké Adelaide, odkud teď přejíždím nočním autobusem do Melbourne. Tam konečně snad všichni oslavíme Nový rok, jak bylo původně v plánu.

Takže konečná rekapitulace našeho Outbekáčského roadtripu: 2 češi, 1 Nissan Xtrail, 9 dnů, 5600 km, jeden velký a plno menších šutrů, jeden mega kaňon, několik mrtvých klokanů a krav, 1 mrtvý velbloud a emu, 1 Štědrý večer a plno srandy. Prostě Outback stál určitě zato, opravdu jsme si to užili a byl to nezapomenutelný zážitek. Ať si někdo říká, že Uluru je přechválené, když to vidíte na vlastní oči, tak se vám tají dech. A že Austrálie nejsou jen pláže, korál a Opera v Sydney, to můžu jenom potvrdit. Outback je prostě nejlepší dobrodrůžo!



Jinak přeju všem všechno nejlepší do nového roku 2011 a pořádnou oslavu Silvestra! Než odfrčím do Tasmánie, tak se snad ještě ozvu s nějakým příspěvkem (v Melbourne snad bude lepší připojení než uprostřed pouště). A fotky na rajčeti snad budou taky brzo (i když je musím protřídit, asi se vám nikomu nechce dívat na sto fotek Uluru ve všech odstínech :D).

Zatím šťastný Nový rok!!! Za měsíc jsem skoro doma, už se aj těším :D

Paa Marťa

Poslední dny v tropech

Zdraví všechny do předvánoční ČR!

Tady to na Vánoce jako vůbec nevypadá. Nejenže je tady neuvěřitelné vedro, ale ani žádná výzdoba, slevy, nakupující šílení lidé, fronty atd. Prostě to tady moc neprožívají (to nevím, jestli je dobře nebo špatně). Každopádně my tady stejně Štědrý den nezažijeme, protože budeme uprostřed pouště. Konečně se nám totiž podařilo sehnat auto na naši cestu. Bylo to docela drama, protože všechny auta už byly vyprodané, ale nakonec se na nás usmálo štěstí a zítra odpoledne vyrážíme směr Alice Springs. Za devět dní pak musíme dorazit do Adelaide, což je asi 5000 kilometrů! Ale to je prostě v Austrálii normálka :)

Takže teďka jsme ještě v Cairns, tropickém městě na severu Austrálie, kam jsme se dostali přes Townsville poté, co se Honzovi udělalo líp. V Townsvillu jsme si ještě zajeli na Magnetický tropický ostrov, vyřídili všechny formalitky a do Cairns se dostali přes pláže na východním pobřeží. Taky jsme navštívili nějaké národní parky s vodopády a deštnými lesy, abychom nebyli přeplážování (ono se na nich totiž nedá koupat kvůli těm medůzám! A plavat se tak může jen vyhrazené zasítěné ploše). V jednom národním parku jsme měli úplné safari, protože nejdřív nás úplně zablokovaly hrbaté krávy (asi zkřížené s velbloudem, kterého jsme taky viděli :)), přes cestu nám předběhlo divoké prase a málem jsme přejeli několik ještěrů. Docela prča. Nejlepší výlet jsme si ale dopřáli dneska, kdy jsme konečně vyrazili na slavný Bariérový útes a potápěli se a šnorchlovali mezi tisícemi ryb a živým barevným korálem. Bylo to fakt paráda, člověk si připadá jako v pohádce.

Už se mi klíží oči, tak to bude asi vše. Až se dostanu na internet na delší dobu, tak zkusím popsat, jaké to bylo v poušti, ale do té doby přeju všem VESELÉ VÁNOCE!!!!! Užijte si to i za mě, budu na vás myslet a určitě mi bude smutno!

Zdraví Marťa

První část mega roadtripu – Z deštivého Brisbane do tropického Townsvillu

Zdravím všechny do zimních Čech!

Za deset dní jsou Vánoce, ale teda vůbec mi to nepřijde, protože tady je hrozné vedro, nemám ani jeden dárek, ještě jsem neslyšela žádnou koledu a celkově mě letos vánoční šílenství asi mine. Štědrý večer asi strávím někde uprostřed pouště, tak se budu aspoň těšit na únor doma - snad na mě zbydou nějaké dárečky pod stromečkem :)

Už týden frčíme po východním pobřeží a stihli jsme toho docela dost. Jela jsem s Honzou a spolubydlící Pishum, která se od nás ale včera Townsvillu odpojila(proto jsme tak valili) a my jsme nakonec zůstali sami dva, protože zbytek naší výpravy (dva němci, co měli jet s námi), měl autonehodu (naštěstí se jim vůbec nic nestalo) při které zničili auto a museli zbytek výletu zrušit. Takže se s nimi uvidím až na Nový rok v Melbourne.



My jsme teda zatím stihli ujet asi asi 1300 po pobřeží. Nejdřív jsme se vydali na Sunshine Coast, kde jsme nocovali u 90-ti letého čecha pana Zdeňka, který nám vyprávěl plno historek, jak za války utekl do Austrálie a bylo to fakt zajímavé. Pak jsme přes národní park v Noose přejeli až do Bundabergu, kde jsme večer pozorovali velké mořské želvy, které na pláži kladly vejce a místní dobrovolnící jim je hned pod zadkem kradli, aby je přemístili do bezpečnější lokace. V městě rumu jsme pak zůstali i celý další den, vyřizovali vše možné a čekali, jak se vyřeší ta nešťastná nehoda. Když jsme zjistili, že Simon a Susana se k nám nakonec nepřidají, tak jsme se vydali sami dál na sever. Na pobřeží jsme obdivovali nádherné vesničky Agnes Water a 1770 (ano, to je jméno vesnice – v tom roce tam připlul kapitán Cook), ve vnitrozemí jezera a večer se zastavili v „hlavním městě hovězího“ – Rockhamptonu, kde jsme si dali k večeři pořádný steak!

Z Rockhamptonu jsme se šinuli dál do tropů až k městu Mackay. V neděli nám počasí moc nepřálo, a tak jsme jeli do národního parku na ptakopysky, které jsme sice nepotkali, ale i tak jsme si užili hory a nádherné výhledy. Večer jsme se pak konečně dostali do Airlie Beach, což je letovisko u ostrovů Whitsundays. Ty jsou vyhlášené svou krásou v blízkosti Velkého bariérového útesu (i když je to dost zavádějící, protože v těchto místech je korál až 100 km od pobřeží) a taky teda svou vysokou cenou. My jsme ale dobří vyjednavači a tak jsme si usmlouvali na pondělí jednodenní výlet kolem ostrovů za docela dobrou cenu (možná proto, že mělo celý den pršet). Štěstí se na nás ale usmálo, takže z pondělka se vyklubal nádherný den a my jsme si mohli užít super výlet. Viděli jsme neuvěřitelně bílé pláže ze siliciového písku, deštný prales, plno ostrovů a taky jsme si zašnorchlovali na korálu, takže jsme viděla hrozně moc ryb (naprosto všech barev!). A dokonce mi vůbec nebylo zle (pokrok od Sydney a mé velrybářské výpravy). Navíc v moři na severu Austrálie jsou teď všude nebezpečné medůzy, takže koupat se člověk může jen ve speciálním oblečku, který byl fakt žůžo a ze šnorchlování a koupání hned udělal naprosto jiný zážitek :)



Tak to by zatím asi bylo vše. Ve zkratce nám počasí docela přeje, zdraví moc neslouží (nejdřív bolelo v krku mě a teď je zle Honzovi), ale srandu máme! Škoda, že už nás teď opustila Pishum a zůstali jsme sami….ale aspoň si uděláme české Vánoce uprostřed Austrálie. Fotky se budu snažit nahrát brzo na rajče a ještě než se za týden vydáme do vnitrozemí, tak se pokusím napsat ještě nějaké příhody!

Velkou pusu posílá Marťa