Severním ostrovem přes sopky, jeskyně, povodně a bahínko

Vážení věrní čtenáři mého blogu!

Tak už se mé cestování blíží ke konci a je tady asi poslední příspěvek. No těch 7 měsíců teda uteklo jako voda, co? Za chvíli už poletím domů, do zimní Evropy! Ale ještě se s vámi samozřejmě podělím o mé putování po Novém Zélandu.

Tak jestli sem si myslela, že mi s půlkou Kinedrylu nebude na velkém trajektu, kterým jsme se i s autem plavili přes Cookův průplav na Severní ostrov, blbě, tak to byla chyba! Sice se nejdřív plulo nádhernými fjordy a mezi ostrovy, ale ta hodinka na otevřeném moři mi stačila :D Celá zelená jsem se tedy vylodila ve Wellingtonu, hlavním (i když ne největším) městě Nového Zélandu. Před námi byl pak víkend plný pochodování po městě, botanických zahrad, jízdy lanovkou a hlavně návštěvy obrovského muzea Te Papa, kde se daly strávit hodiny prohlídkami expozic o moři, Maorech, přírodě a všem možném. V neděli už nám ale začalo klasicky pršet a tak jsme se ještě vydali na obhlídku do studií, kde se tvořil Pán prstenů a milion dalších slavných filmů. Dovnitř nás sice kvůli utajení nechtěli pustit, ale i tak video ze zákulisí a malé muzeum stálo za to. Hlavně když jsme viděli, kolik práce to všechno dá – na Pánovi prstenů prý pracovali 7 roků!!!!




V dešti jsme se pak dopravili do národního parku Tongariro, kde jsme měli na pondělí naplánovanou velkou tůrku přes sopky. No ale to bychom nebyli my, kdyby se nám něco, co jsme měli předem naplánováno, podařilo :D Bohužel kvůli silnému dešti byla trasa v pondělí zavřená a když jsme se teda pokusili přehodit na pondělí další naplánovanou výpravu do jeskyň, tak jsme se dozvěděli, že se kvůli záplavám taky nekoná. No hold pech. Takže nezbývalo než zůstat u sopek o den dýl, prozkoumat okolí a na tůrku se vypravit o den pozděj. A tentokrát platilo, že kdo si počká, ten se dočká, protože v úterý bylo naopak nádherně, takže během našeho 6-ti hodinového drápání k volkánům jsme se celou dobu mohli kochat nádhernými výhledy na okolí, sopky, hory a tyrkysová jezera! A abyste věděli, tak jsme vyrazili už v 5:45 ráno, abychom na trase byli mezi prvními a v 12:30 už jsme byli hotoví! Takže si tady jako šunky vůbec neválíme!! :) (I když je fakt, že jsme lehce frčeli, abychom stihli zavést ještě Simona na autobus do Aucklandu, jelikož se s námi už musel rozloučit a zbytek výletu jsme absolvovaly s Katrin samy.)



Abychom zregenerovali zmožená těla, tak jsme další den strávily v oblasti kolem města Rotorua, které je proslavené svými geotermálními parky a lázněmi. Nejdříve jsme se vydaly obdivovat stříkající gejzíry, bublající potůčky, sopečné krátery a vařící bahenní jezírka. A pak jsme se dokonce v sopečném bahně a siřičné lázni pořádně vykoupaly! Ani nevíte, jak zdravé to je. A jak smradlavé! (Plavky mi smrdí jak zkažené vejce ještě teď – a to takhle smrděl i celý náš výlet kolem sopek v pondělí :D.)



A protože jsme byly skvěle odpočaté, tak jsme hned další den podnikly odloženou výpravu do černých jeskyní! A žádné nůďo s průvodcem. Vybavené nafukovacími koly jsme proraftovaly celé podzemí, přeskakovaly temné podzemní vodopády a kochaly se svítícími červy nad hlavou! Fakt super dobrodrůžo!



Poslední sluneční den jsme pak strávili na pláži na severu, kde nám pak opět začalo pršet a pršelo tak vehementně, že nás to Coromandelském poloostrově v sobotu zatopilo a odřízlo od světa. Několik hodin jsme teda čekaly, co bude a když se v infocentru rozkřiklo, že možná jedna silnice je volná, vyrazily jsme směr Auckland. Sice nás čekalo pár objížděk a občasné menší povodně na silnici, ale naštěstí jsme se sem v pohodě dostaly. No a teď už je neděle, jakž takž jsem stihla obejít nějaké památky a obchody. Ve zkratce, Auckland je veliký, je tady festival pouličního umění, přístav a vysoká věž!

No a zítra ráno už nasedám na letadlo směr Soul, kde mě ještě čeká jedna noc, než se v úterý 17:20 evropského času vypakuju na vídeňském letišti a umrznu, bo prý máte doma mínus 9 stupňů!!! Snad mě naši přivítacím objetím zahřejou :D
Tak to by tak bylo všechno přátelé, děkuji všem, kdo sledovali poctivě můj blog a psali mi, aby mi nebylo smutno! Bylo to bezva, hrozně jsem si to užila, všem doporučuji jet na výměnný pobyt, kdo studuje, a kdo nestuduje aspoň do Austrálie a na Zéland. Jsou to nádherné země a hrozně se mi tady líbilo! Snad se sem ještě někdy podívám :D

Tak velké ahoj a možná při mých nějakých jiných cestách (jakože teda nevím ještě jakých, ale doma sedět nebudu, to bych se nebála) naviděnou!

Velkou pusu posílá Marťa

P.S: Těším se vás všechny dom! Joo, a fotky se pokusím nahrát jestli to půjde snad v nejbližších dnech…Tak ještě kontrolujte rajče, jelikož Zéland byl nádherný!

Nový Zéland – Jižním ostrovem….

Zdravím všechny věrné čtenáře do ČR!

Jestli jste se dočetli až sem, tak to je super, protože už se mi mé cestování bohužel krátí a tohle bude jeden z posledních příspěvků…ale netruchlete, vyprávění naživo bude taky stát za to :D

Dneska je čtvrtek, sedím v hostelu v Nelsonu na severu Jižního ostrova Nového Zélandu a zítra nasedám na trajekt, který nás převeze na Severní ostrov. Takže už jsem toho za ten týden, co jsem tady, stihla docela dost. No jako vždy. Pokud toho člověk chce stihnout hodně vidět, tak se musí frčet, přestože tady by se dalo strávit v každém národním parku aspoň čtrnáct dní.



Abyste byli v obraze, tak teď opět cestuji s němcem Simonem, němku jsem ale vyměnila a teď s námi frčí Katrin. Autíčko máme malinké, každý den musíme ujet pořádný kus cesty plný zatáček přes hory a údolí, takže je to docela makačka. Náš roadtrip jsme začali v Christchurchi, hezkém městečku, které je bohužel krapet poničené zemětřesením, které tady bylo v září a jehož záchvěvy se ozývají doteď (ale mě se zatím daří všem živlům unikat a jak jsem pláchla z Brisbane a Queenslandu než se to tam zatopilo, tak teď se mi zatím zemětřesení taky vyhýbají). Cesta nás pak už vedla do vnitrozemí, kde jsme nejdřív navštívili nejvyšší horu Nového Zélandu Mt Cook, která je obklopena nádhernými ledovcovými jezery, ve kterých je voda mléčně tyrkysová a vypadají jako z pohádky.



Po cestě na jih jsme se zastavili v malebném Queenstownu, které je přezdíváno adrenalinovým městem, protože odtud můžete skočit z letadla, z mostu, do kaňonu, raftovat, atd (my jsme ale zatím žádné vzrůšo podniknout nestihli…podotýkám zatím ;) Odtud jsme přes zelené kopce plné ovcí a jelenů (je to dost překvapivé, ale asi tady normálně mají hodně jeleních farem!) přijeli k jezeru Te Anau, kde se zrovna konaly koňské dostihy. Ale ne jen tak jaké. Hlínou zasypali hlavní silnici uprostřed vesnice a koně se normálně proháněli tam. Docela vzrůšo, to nás ještě v Čechách snad nenapadlo. Od Te Anau už to bylo jen dvě hodinky k fjodru Milford Sound, který jsme v mlze a dešti projeli lodí a viděli tuleně a mraky vodopádů. Kvůli nabytému plánu se nám bohužel nepodařilo projít Milford Track (ale pokud by byl čas,tak bychom do toho určitě šli :D), což je jeden z Great Walks – 3-5 denních tůrek, které jsou různě po NZ, zamluvit se musí asi půlroku předem a stojí kolem 180 dolarů (a to je v ceně přespání na tři noci v chatrči – a člověk by řekl, že chození po horách vyjde levně, že).



Z fjordů už se nám dál na jih nechtělo a tak jsme přes labyrint u jezera Wanaka (kde jsem se tak ztratila, že jsem málem dehydratovaná nenašla cestu ven) dostali na západní pobřeží, kde jsme měli v plánu velký průzkum místních ledovců Fox a Franz Josef. Bohužel v den našeho slavného výletu tak pršelo, že všechny tůrky zrušili a nám nezbylo než se k ledovci vydrápat jen na obhlídku. Ale i tak je to masa ledu teda! Když jsme druhý den vysušili všechny promočené svršky a obuv, tak jsme se vydali k palačinkovým skalám (které prý vypadají jako kupa palačinek na sobě, ale to nemůžu potvrdit, jelikož jsem asi kupu palačinek nikdy neviděla – u nás doma se vždycky snědly dřív než se stihla kupa nasmažit). A odtud už vzhůru na jih do Nelsonu, kde jsme dnes zmákli nádhernou celodenní tůrku po plážích národního parku Abela Tasmana, kde nám počasí opět přálo a my se mohli dosyta pokochat krásou zélandského pobřeží!



A to je zatím vše. Zítra teda nasedáme na trajekt na Severní ostrov, kde nás čekají další zelená a snad slunečná dobrodružství. A zatím paráda, až na jeden deštivý bezledovcový den je tady krásně, krajina nádherna, všechno modré nebo zelené (taky trochu hnědé). No uplná Středozem :D Už jen hobiti nám tady chybí!
Ze Severního ostrova se snad ještě ozvu, než mi odletí letadlo příští pondělí zpátky do Evropy…teda fakt tomu ani nemůžu věřit, že za chvilku budu doma po všem tom cestování a válení se! Ale už se moc na všechny těším (doufám, že vy na mě taky jako!).

Velkou zélandskou pusu posílá

Marťa

Tasmánie – zelený klenot Austrálie

Ahoj všichni!

Takže teď sedím na letišti v Hobartu (hlavním městě Tasmánie), zpozdili mi let, tak mám aspoň čas dopsat blog, jelikož fotky se mi na rajče podařilo nahrát už včera. Týden v Tasmánii utekl jako voda a s ním i můj pobyt v Austrálii, jelikož už zítra budu mít v pasu nové razítko z Nového Zélandu. Nemůžu uvěřit, že už mi zbývají jen tři týdny a po víc jak půl roce budu doma! Ale teda přestože je to tady velké vzrůšo a to cestování mě neuvěřitelně baví, tak už se těším i domů, jelikož všude dobře, doma nejlíp, nééé? :D

No ale ta Tasmánie teda. Po propocených tričkách v Austrálii jsem si konečně uvědomila, že všude takové vedro není. V Tasmánii je totiž i v létě celkem svěže (asi jak u nás v září), tak jsem po dlouhé době vytáhla bundu a mikinu. Ale abych si nestěžovala, počasí nám celkem přálo, sluníčko skoro pořád svítilo a pršelo jen krapet, tak se to dalo přežít!

Cestovat jsem se tentokrát vypravila se Susannou a Simonem a v australském fáru jsme profrčeli celou Tasmánii kolem dokola. První den jsme se v Hobartu dosyta nabažili na Taste festivalu, kde se dalo okusit všechno z tasmánské kuchyně a já si pochutnala na grilovaném divokém wallabim (malý klokánek) a skvělém tasmánském moštu. Pak jsme ještě zašli na pivko s tasmaňanem Samem, u kterého jsme přespali poslední noc, a který nám doporučil, kam vyrazit. A pak už to jelo. Jeden národní park za druhým! A že jich teda v Tasmánii je požehnaně!



Nejdřív jsme si zajeli na horu Wellington s výhledem na Hobart a pak zamířili na jihovýchod, shlédli staré vězení v Port Arthuru a skalní formace a tryskající vody v Tasmanském Národním parku. Po cestě dál jsme se stavili nasbírat si jahody na místní farmě (a věřte, že byly tak sladké, že jich víc skončilo v mé puse, než v kyblíku) a dostali se až ke slavnému Wineglass zálivu s průzračně modrou vodou a bílými plážemi. Podobná krása nás čekala v Bay of Fires, kde se plno lidí ve vodě i koupalo (ale teda já zas takový otužilec být nemusím, přece jenom zima docela byla!).

No a abych to nezdržovala, tak další putování bylo zaměřeno na ostatní národní parky a hodně bushwalkování (tak se tady totiž říká tůrkám, přestože třeba žádným keřem vůbec nejdete jako!). Největším zážitkem pak byla celodenní tůra na patnáctistovku Mt Cradle, na který jsme se drápali hodinu a půl přes obrovské šutry v dešti a větru. Výhled z vrcholu, adrenalin při lezení a zmožené svaly tři dny poté ale stáli zato! Další dny jsme ale byli tak grogy, že už jsme raději vyráželi jen k jezerům, vodopádům, ochutnávat sýr nebo jablka nebo hrát bowling a šetřili se na další velké horské tůrky na Novém Zélandě :)



A kdo si vzpomněl, že v Tasmánii žije slavný tasmánský čertík, tak slavnostně oznamuji, že jsme jednoho divokého viděli! Fotku sice nemáme, jelikož nám utíkal přes silnici, ale i tak to byl zážitek. A taky jsme viděli plno wallabíků, wombata a echidnu! A kdo neví, co to je, ať si to vygooglí, ale já (úspěšná absolventka kurzu o australské přírodě) vám oznamuji, že jsou to ohromná a vzácná australská zvířata, která se jen tak nevidí! Takže taky dobrý zážitek!

No tak to by byl asi tak v kostce náš roadtrip po Tasmánii. Už to bylo celkem páté auto, kterým tady frčím, tak bych se už asi mohla nazvat zkušenou roadtriperkou, ne? :D V úterý přelétám na Nový Zéland, kam už se taky nemůžu dočkat a na který mě Tasmánie hezky navnadila (ona tam totiž taky asi bude pěkná kosa a plno zeleně). Nezapomeňte si ještě přečíst předchozí příspěvek z Melbourne, který se mi podařilo dopsat až teď, a dejte vědět, jak se daří v zmrzlé domovině!

Začátkem února na viděnou!

Marťa

Nový rok v Melbourne

Ahoj, všichni za velkou louží!

Omlouvám se, že jsem se neozvala dřív, abych všem popřála šťastný nový rok! Doufám, že oslavy Silvestrů proběhly všechny úspěšně a pořádně jste zapili ten nový rok 2011!

Co se mých cest týče, tak jsem se konečně po dlouhé noci v autobuse dostala do hlavního města Victorie – Melbourne. Abych pravdu řekla, tak o Melbourne jsem toho už hodně slyšela, hodně lidí ho velice chválilo a nazývalo jej „nejevropštějším“ z australských měst. To mě, která žije v Evropě celý život, teda osobně příliš neuchvacovalo, ale musím uznat, že Melbourne je opravdu bezva město a má skvělou atmosféru. Jelikož jsem na tohle velkoměsto měla i se Silvestrem pouhé tři dny, tak hned po příjezdu jsem vyrazila na obhlídku centra, naskočila do turistického autobusu zdarma (což mi přišlo úplně k neuvěření) a objela úplně všechny význačné památky a atrakce. Bohužel jsem neměla čas z busu ani jednou vyskočit, takže jsem pak musela stejně na plno míst znovu pěšky, abych vše vyfotila a nasála atmosféru.

Po náročném turistování, jsem se konečně setkala odpoledne s němkou Susannou (s tou, s kterou jsem měla cestovat skoro celý výlet, ale měla autonehodu), vyrazili jsme do přístavu na kafčo a večer i s klukama (Simonem a Honzou, který se dovalil z Adelaide pár hodin po mě) na pivo. Opojeni několika drinky jsme se pak večer vydali do kasina Crown, které je největší na jižní polokouli! Já, která v kasinu snad nikdy nebyla, jsem jen valila oči nad třemi patry rulet, automatů, blackjacků, pokru a všeho možného. A hlavně nad tím, kolik jsou lidi ochotni utratit za takové pitominy. Já totiž teda gamblerka rozhodně nejsem a tohle teda bylo něco pro mě! Po té, co kluci protočili nějaké žetony na ruletě, jsme se vydali do hostelu pořádně prospat na Silvestra.

Takže 31. ráno jsme omrkli blízké okolí a v neuvěřitelném vedru vyrazili nakupovat na trh a do obchodů na Silvestrovskou večeři. Než jsme se vygulili, tak už bylo po šesté, to znamená tramvaje zadarmo (to ale ne každý den, jen na Silvestra, abyste se zas moc nedivili), a tak jsme se ještě s dalšíma holkama z hostelu vydali do pobřežní čtvrtě St Kilda, kde jsme s ostatníma uspořádali Silvestrovskou žračku na střeše a pořádně si dali do nosu. Jak už se schylovali k noci, tak jsme se přecpanou tramvají dostali do města a zakotvili na největším náměstí Federace, kde už byly davy lidí a živý koncert. Do půlnoci jsme trsali a popíjeli a pak se kochali jako jedni z prvních na zeměkouli novoročními ohňostroji. Přestože jsme v davu občas ztratili některé členy naší výpravy, podařilo se nám asi po hodině se přesunout do města, kde jsme po dlouhém hledání zakotvili na tanečním parketu jednoho irského baru. Domů jsme se dostali už někdy kolem páté, bo se všude zavíralo, ale stejně už jsme byli docela zmožení!

A abychom nelenili na Nový rok (protože „jak na Nový rok, tak po celý rok“), tak jsme den zasvětili výletování po parcích, stadionech (těch, kde se bude za chvíli hrát Australian Open, na který jde Honza se svými kamarády, kteří za dva týdny přiletí) a mrakodrapech. Takže přestože jsem musela obrovské Melbourne vzít hopem, tak jsem toho stihla docela dost.

Druhého ledna už jsem ale stála na letišti se svým báglem a chytala letadlo do zelené Tasmánie! Ale o tom v dalším příspěvku, ať to mám pěkně systematicky!

Tak ještě jednou: opožděný šťastný nový rok 2011 přeje Marťa od protinožců!!